Špatně bylo všechno. Někdo, kdo měl na starosti moje modelky, mě podrazil a modelky nesehnal. Nebudu konkrétní, ale později jsem se dozvěděla, že to bylo schválně. Neměla jsem je ještě dvě hodiny před přehlídkou. Byl to naprostý a totální průser. Nevěděla jsem, že jsem měla mít video a hudbu a seděla ve zlatě zdobeném pokoji a na telefonu dávala dohromady video na velký screen u red carpet a hudbu k přehlídce. K hudbě jsem dostala špatný čas a špatné parametry videa. Protože čas běžel a člověk, co mě měl na starosti, se mi neozýval, šla jsem za techniky a prosila je, jestli se na to se mnou můžou podívat. Ukázali mi to a já koukám, modelky na videu jsou nějaké... tlusté. Vidí můj výraz a říkají - tohle je ale video, co jste nám dala. Máme ho zúžit?
Kdybych se tam nezastavila, večer by se mi všichni smáli - i Dominice, jejíž fotky jsem do videa dala. Ale naštěstí mě napadlo to zkontrolovat. Odkrokovat přehlídku a zjistit, že čas hudby nesedí. Probrat to s dj. Prostě to celé připravit. Jediné, co jsme pořád neměla, byly modelky. Jsem zvyklá na to, že se děje milion věcí jinak, ale jedna věc na všech máých projektech je po těch letech už vždycky stejná. Všech zkontrolovat a všechno vyzkoušet. Když to neudělám, je to s téměř stoprocentní jistotou recept na katastrofu.
Nakonec mě zachránila ukrajinka, která předváděla jedny ze šatů ostatních návrhářů. Nabídla mi pomoc. Ale já neměla program a nevěděla jsem ani, jestli se zvládne převléknout. Musela jsem to odmítnout, protože jsme nevěděly, jestli to stihneme. A pak řekla, mám kamarádky. A měla dvě nádherné, kouzelné kamarádky, které řekly, že přijedou a pomůžou mi, i když mě v životě neviděly. Usmála se na mě a povídá:"já jim poslala ty šaty, přijedou." A já ta,m ještě hloupě argumentuju, "ale já ted nemám extrabudget, nepočítala jsem s tím a nemůžu jim ted zaplatit." A ona řekla…. Podívej, ty jsi z Prahy. Česká republika pomohla spoustě našich rodin. My si pořád voláme a víme, co jste zač. Dovol nám, abychom teď pomohly mi tobě.
Vzalo mi to dech. Řekla jsem jenom, a stihnou to? A ona řekla, jasně. Seženou hlídání pro děti a přijdou. V sedm jsme měly být ready na přehlídku. V šest přišla jedna a v šest čtyřicet druhá. Oblékla jsem je, vysvětlila, jak mají chodit, napudrovala, upravila vlasy a poslala na červený koberec. Neměly jsme makeup. Neměly jsme vlasy. nebyly profesionální modelky. Ale pak už to najednou všechno jelo jako blesk. Y za chvíli bylo po přehlídce. Měly jsme obrovský potlesk. Dali mi do ruky mikrofon a já jen děkovala za to, že můžu být na tomhle nádherném místě, v paláci z barvy písku pod temně modrou oblohou posetou hvězdami jako v nějaké pohádce. Rashmi vstala a nabídla mi místo v první řadě, abych se na zbytek show podívala jako VIP host. Bylo to n e u v ě ř i t e l n é. Ony byly n e u v ě ř i t e l n é.
Večer jsme si ještě podívali s ostatními návrháři a umělci. A modelkami. Byl to pohádkový večer. Neuvěřitelně silný, plný umění, emocí a krásy.
A pak mi Rashmi Agarwal, CEO festivalu řekla, přijd zítra na Gala, mám pro tebe dárek. A já na to, já taky, přivezla jsem ježka v kleci pro Vašeho syna, to je dárek z Čech, bude mu líbit. Ńo, ona ale myslela jiný dárek. Já předpokládala, že na Gala budu dělat křoví, co tam bude sedět a před odletem tleskat. Abyste rozuměli, já nikdy žádnou cenu za design nedostala. Mě nevzali ani na Designblok, kam jsem se hlásila 2x a jedna nejmenovaná redaktorka mi před časem jasně vysvětlila, že moje práce není nic moc. To poslední, co bych čekala, že někdo pochopí, co a proč dělám. Už jsem to nějakou dobu brala tak, že můj styl, který si sama pro sebe nazývám Luxury Space Punk, je vlastně jen pro mě a můj osobní vesmír a když se mi podaří zaplatit náklady na ateliér, často s Martinovou pomocí, je to výhra. A potom jsem seděla na Gala. Vedle p r i n c e z n y. A najednou, nahoře stálo moje jméno. Honored Fashion Designer 2024 - Female. Lucie Marková, Czech Republic. Já tomu nemohla uvěřit. Vrazila jsme telefon do ruky katarce, která seděla vpravo vedle mě a koktala něco o please, could you.... Nejdřív jsem se otočila vlevo, ale včas jsem se zarazila. Málem jsem dala mobil do ruky její výsosti, at mi natočí video. Hlídal mě tam nějaký anděl před mezinárodním faux-pas. A pak jsem tam šla, automaticky jako robot a říkala si, tohle je doopravdy? Když jsem si sedala zpět na sedadlo, s celou v ruce, tekly mi slzy. Byla jsem strašně naměkko. Ne jako vajíčko, když ho uvaříte málo, ale úplně. Vůbec mi nedocházelo, co se právě stalo. A ta princezna vedle mě, se mě zeptala, Are you ok, Dear? Jste v pořádku? A já na to jenom - Noooooooooo. Nejsem. A řvala jsem dál. (Naprosto reprezentativní přístup) Pár hodin po tom jsem odlétala zpět do Prahy.
Je to pár měsíců a mám toho hodně před sebou. O některých věcech, na kterých teď pracuju, ještě nemůžu mluvit. Ale změnil se mi život. Tohle ocenění není malá věc. Mění životy. Šaty dokáží změnit život. A zázraky jsou skutečné.
.jpg)
.png)
 Lucie Marková a návrhář Ibrahim Al-Rumaihi.jpg)