KOLEKCE 2024 INSIDE OUT

Kolekce Inside Out experimentuje s redefinováním tradičního pojetí oděvu, jak ho známe. Každý model této kolekce je střetnutím formy a funkce a otevírá dialog mezi chaosem a řádem.

Rub a líc, tradiční dichotomie oděvní tvorby, jsou zde záměrně převráceny, aby zviditelnily vnitřní rozpory a nesoulad současné společnosti. Tento obrácený řád odráží nepokojné vlny změn, které rozvrátily naše kolektivní vědomí, podněcované událostmi, jako je pandemie a geopolitické turbulence. Tyto oděvy jsou představeny jako hmatatelné manifesty naší doby, kde se stírá hranice mezi tím, co je vnitřní a co vnější.

Modely kolekce Inside Out nejsou oděvy, ale uměleckými objekty, které zpochybňují zavedené normy krásy a estetiky. Jsou to kombinace oděvních komponentů, jaké bychom ještě před pár lety odmítli. Mikiny z nečekaných materiálů ztrácejí charakter mikin, košile obrácené naruby nejsou košilemi – každá součást této kolekce je akt vzpoury proti konvenčnímu řádu. Tyto transformace podněcují k zamyšlení nad novým účelem a funkcí oděvu v kontextu postmoderního světa.

Chtěla jsem představit dialog mezi uměním a společenskými normami, kde každý kus oděvu představuje nový paradigmatický vzorec, výzvu k redefinici toho, co považujeme za krásné a esteticky hodnotné. Je to výzkum neznámého, cesta k pochopení, zda jsme ochotni přijmout novou realitu nebo bychom se raději vrátili k jistotám minulosti.

Tato kolekce klade v mém osobním světě důraz na udržitelnost, což je klíčový aspekt současného designu a podle mě naprosto zásadní téma. Inside Out je vytvořena pouze z materiálů, které byly již k dispozici v ateliéru, když jsem s přípravou modelů začala. To reflektuje filozofii, že neustálé nakupování nových zdrojů je zbytečné. Mým osobním úkolem bylo pokusit se o práci s tím, co už mám - místo snazšího nakoupení nového. Tento přístup nejen minimalizuje odpad, ale také symbolizuje obnovu a transformaci, kde staré dostává nový život, stejně jako naše vztahy a hodnoty v měnícím se světě dostávají novou hloubku místo jejich výměny za nové, neokoukané.

Nahlížíme-li na tyto oděvy-objekty výše popsanou optikou, spatřujeme v nich metafyzické otázky o podstatě identity a existence v měnícím se světě. Kolekce Inside Out nás nutí přemýšlet, zda estetická revoluce, kterou představuje, může rezonovat s naší kolektivní touhou po novém a neznámém, či zda stále lpíme na stabilitě a pořádcích z minulých dekád. Představuji vám tedy novou estetiku chaosu, který mění naše vnímání krásy a vytváří nový, dosud nepoznaný umělecký jazyk.

 

Překvapení a dárek pro hosty na závěr přehlídky, text filosofa Jakuba Votroubka:

Dialog s doprovodem těl

Kritik: Co jsme to viděli?! Jaká nestoudnost předkládat toto našim očím, cvičeným na tradici nejvybranější módy. Hrdinně volám: Král je nahý!

Prométheus: Je. Stejně jako je takovým každý člověk, který kdy přišel na tento svět. Nahý, křehký a vůbec málo v souladu s drsným řádem přírody. Proto jsem v něm zažehl oheň tvůrčí síly. Aby staré pořádky nahrazoval řádem novým. Řádem možností své vlastní imaginace.

Kritik: Imaginace?! Nenechte se vysmát. Kolik představivosti je asi tak potřeba na šití ze zbytků nalezených v zapadlých koutech ateliéru? Přitom je dnes tolik, z čeho vybírat.

Prométheus: Kdo vybírá, bude nakonec i brát. Ale kdo bere, vydává se chtě nechtě na milost a nemilost tomu, kdo dává. A brát z rukou přírody je danajský dar. Přebrat však z toho, co už lidé jednou dostali – a přesto jinak, nově, nezamýšleně – to přece vyžaduje představu nového člověka.

Kritik: Bavíme se tu o módě, ne o revoluci. Tak prosím vás, jakého nového člověka?!

Prométheus: Takového, který víc než nad přírodou, panuje sám nad sebou. Který má moc utvářet sám sebe, a přitom nebýt do sebe zahleděný. Takového, který se nezhlíží v zrcadle, ale sám je zrcadlem, ve kterém se může odrážet hned slunce a vše co je na zemi, hned země, a co z ní roste a co na ní žije; hned lidé i bozi, svět i podsvětí. 

Kritik: Posloucháte mě vůbec? Říkám, že se bavíme o módě, o oděvech, o věcech, co na sobě lidé nosí. A vy tady zatím jako blázen plácáte o nějakém kouzelném zrcadle.

Prométheus: Máš pravdu. Mnou bohům lstivě ukradené a lidem do vínku darované technê poiêtikê, toto planoucí umění tvořit, je skutečně podobno krásnému šílení. A přesto je tím nejrozumnějším, co po člověku od jeho samých počátků zůstává. Má mnoho forem a uvnitř těchto forem zas mnoho tváří a mnoho tvarů. A věci, které na sobě lidé nosí, patří mezi ně. Ale nevím, můžeme-li o nich skutečně hovořit jako o věcech, abychom se nevzdálili pravdě. Copak je oděv věc stejně jako jiné věci? Není to spíš druhá kůže, kterou člověk svléká a zase navléká, aby byl tím, kým chce a může být před zraky druhých i ve svých vlastních očích? 

Kritik: Dobrá, dobrá, šaty snad skutečně dělají člověka. Co z vás však bude v oděvu, u kterého nejenom, že není jasné, čím vlastně je, ale dokonce ani neví, kde je rub a kde je líc. 

Prométheus: Díváš se, ale nevidíš. Posloucháš, ale neslyšíš.  Copak by nebylo smutné, kdyby vše bylo jen tím, čím to je? Copak není zázrak člověka v tom, že vedle světa řízeného neměnnými zákony přírody, vytvořil svůj vlastní, proměnlivý a pulzující svět možností? Svět svobodných bytostí, v němž je každý řád jen dočasným předivem norem, které se mohou měnit? Být, stejně jako zanikat a vznikat. Rodit se, umírat a znovu se rodit s tváří podobnou těm z minulosti, a přesto s energií, kterou jim vdechne nová přítomnost a budoucnost, kterou s sebou přináší. Co platí pro člověka totiž platí stejně i pro lidský svět. Je vždy živý a svobodný. Kde je jeho rub a kde jeho líc? Co je ještě krásné a co už takové není? Co má zazářit na slunci a co zůstat hluboko skryto? To je přeci tajemství, kterého se můžeme různě dotýkat, ale nikdy ho není možné jednou provždy pevně uchopit. Je to tajemství kůže, tohoto největšího a nejpřehlíženějšího lidského orgánu. Orgánu intimity vztahu člověka ke světu, k druhým, k sobě samému. Tajemství poslední vnější hranice mezi Já, Ty a To, která se však – když se rodí člověk z člověka – zrodí jako to úplně první. Tajemství první i druhé kůže, které nám ukazuje, že to nejhlubší se skrývá na povrchu.